1. „Kdo se nezřekne všeho, co má.“ To je v evangeliu Ježíšův požadavek, když někdo chce být jeho učedníkem. Vlastnění znamená v této souvislosti také vztah k jiným lidem – jsou vyjmenováni nejbližší příbuzní a vlastní rodina. A Ježíš použil to tvrdé slovo „nenávidět“, které nabývá významu tam, kde nějaký bližní ruší bezprostřednost vztahu učedníka k mistru nebo ji zpochybňuje. Ježíš žádá, protože on na zemi představuje Boha Otce, onu nerozdělenou lásku, kterou pro Boha požadoval onen dávný zákon: „celým srdcem, celou silou“. Nic nemůže Bohu – a Ježíš je zviditelněním Otce – konkurovat. Kdo se zřekl všeho kvůli Bohu, je mimo každé vypočítávání. Přemýšlet a počítat musí člověk jen potud, pokud se snaží o nějaký kompromis. Když dbá na nějaké takové vyhlídky, nedokončí svou stavbu, nevyhraje svou bitvu. Ježíš adresuje tento pohoršlivý požadavek velikému zástupu, který ho z vnějšího pohledu následuje: Ale kdo je v tomto davu ochoten vzít na sebe svůj kříž? (Římané ukřižovali tisíce židovských vzbouřenců, každý tak mohl rozumět, co bylo míněno slovem kříž: Připravenost k potupné smrti v plné nahotě.) Ježíš se zřekl všeho: svých příbuzných, své matky; neměl, kam by složil hlavu. On „se zřekne svého života“, „sám nese svůj kříž“ (Jan 19,17). Teprve když všechno opustil, může to – ve svém poslání od Boha – přijmout nazpátek – „spolu s pronásledováním“ (Mk 10,30).

2. „Aby tvůj dobrý skutek byl dobrovolný.“ Ve druhém čtení se Pavel snaží vychovat svého bratra Filemona v této nezištnosti, která je s čistou láskou nejen slučitelná, ale s ní se překrývá. Když mu nazpět posílá uprchlého otroka, zároveň mu říká, že by on byl jemu samotnému užitečný, ale rozhodnutí nechává na něm. Uvolňuje ho z jeho vlastnictví (otrok patří Filemonovi), ale i z každé vypočítavosti (neboť nezískává nic, když ho posílá zpět Pavlovi). Ano, vyvlastňuje ho ještě hlouběji tím, že mu toho člověka zpětně daruje ne jako otroka, ale jako milovaného bratra, neboť takovým se stal pro Pavla „a tím více pro tebe“, a to ve dvojím vzestupu: „jako člověk“ (neboť ten muž se stal skrze Pavlovu lásku pro Filemona bližním), „a také před Pánem“, který sám je nezištností, je povznesený nad každou chtivost vlastnění.

3. „Moudrostí se zachránili.“ Ježíšem přikázané dokonalé vyvlastnění pro čirou připravenost pro Boha není lidsky vybojovatelné, ale je to moudrost, která (v prvním čtení) je dána shora. Kdo smýšlí pouze vnitrosvětsky, musí se – protože všechny pozemské záležitosti jsou choulostivé – o mnoho věcí starat a tyto starosti mu zastíní pohled na nebeskou bezstarostnost. Nutnost vlastních výpočtů v něm neponechává žádné pochopení pro Boží plány, které se zakládají na darující oddanosti, a ne na propočtech. Před touto starostí, která zastiňuje jakýkoli výhled, je pouze „moudrostí zachráněn“.

1. „Wer nicht auf seinen ganzen Besitz verzichtet.“ Das ist die Forderung Jesu im Evangelium, wenn einer ein Jünger sein will. Besitz ist in diesem Zusammenhang auch die Beziehung zu andern Menschen – aufgezählt werden die nächsten Verwandten und die eigene Familie. Und Jesus gebraucht das harte Wort „hassen“, das dort Bedeutung gewinnt, wo irgendein Mitmensch die Unmittelbarkeit des Jüngers zum Meister stört oder in Frage stellt. Jesus verlangt, weil er der Vertreter Gottes des Vaters auf Erden ist, jene ungeteilte Liebe, die das alte Gesetz für Gott einforderte: „das ganze Herz, alle Kräfte“. Nichts kann mit Gott – und Jesus ist die Sichtbarkeit des Vaters – in Konkurrenz treten. Wer auf alles um Gottes willen verzichtet hat, ist jenseits aller Berechnung. Überlegen und rechnen muß der Mensch nur solange, als er nach einem Kompromiß strebt. Wenn er nach einem solchen Ausschau hält, wird er seinen Bau nicht vollenden, seinen Krieg nicht gewinnen. Jesus ruft diese anstößige Forderung in eine große Volksmenge hinein, die ihm äußerlich nachfolgt: aber wer in dieser Masse ist bereit, sein Kreuz auf sich zu nehmen? (Die Römer haben Tausende rebellischer Juden gekreuzigt, jeder konnte verstehen, was mit Kreuz gemeint war: Bereitschaft zu einem schmählichen Tod in völliger Nacktheit.) Jesus hatte auf alles verzichtet: auf seine Verwandten, seine Mutter; er hat nicht, wo er sein Haupt hinlege. Er „achtet sein Leben gering“, er wird „sein Kreuz selber tragen“ (Joh 19,17). Erst wer alles verlassen hat, kann es – in der Sendung von Gott her – zurückerhalten – „mitten unter Verfolgungen“ (Mk 10,30).

2. „Deine gute Tat soll freiwillig sein.“ Paulus sucht in der 2. Lesung, seinen Bruder Philemon in diese Selbstlosigkeit zu erzie hen, die mit reiner Liebe nicht nur vereinbar ist, sondern zusammenfällt. Indem er ihm den entlaufenen Sklaven zurückschickt, ihm zugleich sagt, daß er ihm selber dienlich wäre, aber die Entscheidung jenem überläßt, löst er ihn von seinem Besitz (der Sklave gehört Philemon), aber auch von jeder Berechnung (denn er gewinnt nichts, wenn er ihn Paulus zurückschickt). Ja, er enteignet ihn noch tiefer, indem er ihm den Mann nicht als Sklaven, sondern als geliebten Bruder zurückschenkt, denn ein solcher ist der Mann für Paulus geworden, „um wieviel mehr dann für dich“, und dies in nochmaliger Steigerung: „sowohl als Mensch“ (denn der Mann ist für Philemon durch Pauli Liebe zum Mitmenschen geworden), „wie auch vor dem Herrn“, der die Selbstlosigkeit selbst ist, über jede Besitzgier erhaben.

3. „Durch die Weisheit wurden sie gerettet.“ Jesu Gebot vollkommener Enteignung für die reine Bereitschaft zu Gott ist menschlich nicht erkämpfbar, sie ist Weisheit, die (in der 1. Lesung) von oben geschenkt wird. Wer bloß innerweltlich denkt, muß, weil alle irdischen Dinge so prekär sind, sich um vieles „sorgen“, und diese Sorge verstellt ihm die Aussicht auf die himmlische Sorglosigkeit. Sein Rechnenmüssen läßt ihn keinen Begriff gewinnen von den „Plänen Gottes“, die alle auf schenkender Hingabe und nicht auf Berechnung gründen. Vor dieser jeden Ausblick verstellenden Sorge wird er nur „durch die Weisheit gerettet“.

Snad mi dáte za pravdu, že často se člověk snaží přemýšlet nad smyslem svého života, svého konání… A v tomto procesu sebeobjevování najednou člověk poznává svou ohraničenost, nedokonalost. Nemůže uchopit to, co chce a jak chce. A nejednou se stává, že ve svém uvažování a přemýšlení chce co nejvíce pochopit ono Boží tajemství, které má Bůh s člověkem. Výsledek? Temný labyrint, kroky do neznáma, myšlenky velké jako kamení a hledání Božího znamení…

Ale co s tím? Opravdu je tak těžké pochopit a nahlédnout do toho tajemství Božího záměru s člověkem? V prvním čtení nacházíme hned odpověď. Je to vděčnost a pokora, která vede k poznání. Ona nádherná slova nás k tomu zcela vyzývají: „Kdo poznal Tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého Ducha?“ Sebepoznání, poznání něčeho vyššího, které mě obklopuje, se musí odehrávat v přítomnosti Toho, který si člověka zamiloval. Pokora a láska mě vedou k objevení vlastní hodnoty a moudrosti, kterou mi dává Bůh. Objevíme-li hodnotu milujícího, toho, který pro nás chce dobro, objevíme pak hodnotu sebe i druhého.

Jak jej objevit? Otec Jeroným, trapista, svým spolubratřím říkal: „Chceš-li poznat Boha, musíš ho navštěvovat. Musíš s Ním mluvit.“ Jednoduché a přesto těžké. Přátelé, v tomto „Jeronýmově“ tvrzení vidím dnešní Ježíšovo slovo. Dám-li Boha na první místo, ostatní bude na dobrém místě… Kéž nás dnešní neděle povzbudí k onomu tajemnému a přesto reálnému setkávání se s Kristem. Ono setkání s Ním totiž dává mnoho odpovědí…

Přijmi ho k sobě jako mne (Flm 17)

Každý, kdo čte Pavlův List Filemonovi, by se právem mohl zeptat: „Jak se toto dostalo do Písma Svatého?“ Možná by nám mohl pomoci krátký pohled na pozadí listu. Filemon žil pravděpodobně v Kolosách, protože osm osob, vzpomínaných v tomto listě je vzpomenuto rovněž v listu Kolosanům. Jestliže píše Pavel Filemonovi jako svému blízkému příteli, museli se tito dva během Pavlova pobytu v Kolosách důvěrně seznámit Onezim byl otrok, který patřil Filemonovi. Zřejmě mu utekl a vyhledal Pavla, který byl v té době ve vězení v Efesu. Po nějakém čase, který spolu prožili, Pavel nabyl přesvědčení, že by ho měl poslat zpět k Filemonovi. A tak mu poslal tento list jako prosbu, aby nepřijal Onezima jako otroka, ale jako bratra v Pánu.

Pavlova prosba, aby se Filemon choval k Onezimovi jako k bratrovi a ne jako k otrokovi, byla revoluční. Historikové tvrdí, že třetina obyvatel Římského impéria v 1. století byli otroci. Byli vnímáni jako majetek, ne jako lidé. Prosit majitele, aby se choval k otrokovi, jako k bratrovi vyžadovalo dokonalou změnu smýšlení! Třebaže věděl, že nemůže zrušit otroctví, udělal Pavel všechno pro to, aby povzbudil otrokáře, aby se chovali k otrokům vlídně, a povzbudil věřící otroky, aby sloužili svému majiteli, jako by sloužili samému Pánu (Kol 3, 23-24). List Filemonovi ukazuje, že ať je naše společenské postavení jakékoliv, všichni se máme k sobě chovat důstojně a uctivě, protože jsme dětmi jednoho nebeského Otce. Máš v zaměstnání podřízené? Potom si polož otázku, jak se k nim chováš. Pracuješ pro někoho? Udělej si čas a zpytuj svědomí, jestli se k němu chováš s úctou, kterou si zaslouží.

Prijmi ho ako mňa samého. (Flm 17)

Každý, kto číta Pavlov List Filemonovi, by sa právom mohol opýtať: „Ako sa toto dostalo do Svätého písma?“ Možno by nám mohol pomôcť krátky pohľad na pozadie listu. Filemon žil pravdepodobne v Kolosách, pretože osem ľudí spomínaných v tomto liste sa rovnako spomína v Liste Kolosanom. Keďže Pavol píše Filemonovi ako svojmu blízkemu priateľovi, títo dvaja sa museli počas Pavlovho pobytu v Kolosách dôverne zoznámiť. Onezim bol otrok, ktorý patril Filemonovi. Zrejme mu utiekol a vyhľadal Pavla, ktorý bol v tom čase vo väzení v Efeze. Po nejakom čase, ktorý spolu prežili, Pavol nadobudol presvedčenie, že by ho mal poslať späť k Filemonovi. A tak mu napísal tento list ako prosbu, aby prijal Onezima späť nie ako otroka, ale ako brata v Pánovi.

Pavlova prosba, aby sa Filemon správal k Onezimovi ako k bratovi, a nie ako k otrokovi, bola revolučná. Historici tvrdia, že tretina obyvateľov Rímskeho impéria v 1. storočí boli otroci. Vnímali ich ako majetok, nie ako ľudí. Prosiť pána, aby sa správal k otrokovi ako k bratovi, si vyžadovalo totálnu zmenu srdca a zmýšľania! Vediac, že sám nedokáže zrušiť otroctvo, urobil Pavol, čo mohol, aby povzbudil pánov, aby sa správali k otrokom vľúdne, a povzbudil veriacich otrokov, aby slúžili svojim pánom, akoby slúžili samému Pánovi (Kol 3, 23-24). List Filemonovi ukazuje, že nech je naše spoločenské postavenie akékoľvek, všetci sa máme k sebe správať dôstojne a úctivo, pretože sme deťmi toho istého nebeského Otca. Si niekomu nadriadený? Potom si polož otázku, ako sa správaš k tým, s ktorými pracuješ. Pracuješ pre niekoho? Vyhraď si čas a spytuj si svedomie, či sa k nemu správaš s úctou, ktorú si zaslúži.

Przyjmij go jak mnie! (Flm 17)

Każdy, kto przeczyta List do Filemona, ma prawo zadać pytanie, dlaczego właściwie taki tekst znalazł się w Biblii. Spróbujmy więc wyjaśnić, o co dokładnie chodzi. Filemon mieszkał prawdopodobnie w Kolosach, ponieważ osiem osób wymienionych w tym liście występuje również w Liście do Kolosan. Ponieważ Paweł pisze do Filemona jako bliski przyjaciel, musieli się oni poznać podczas pobytu Pawła w tym mieście. Onezym, o którym mowa w liście, był niewolnikiem należącym do Filemona. Onezym uciekł od Filemona i zetknął się z Pawłem, kiedy ten przebywał w więzieniu w Efezie. Po pewnym czasie spędzonym w towarzystwie Onezyma Paweł doszedł do wniosku, że powinien odesłać go do Filemona. Napisał wówczas ten list, prosząc Filemona, aby przyjął Onezyma już niejako niewolnika, lecz jako brata w Panu.

Prośba Pawła o to, by Filemon potraktował Onezyma nie jak niewolnika, lecz jak brata, była – jak na owe czasy -czymś rewolucyjnym. Historycy utrzymują, że w I wieku jedną trzecią ludności Rzymu stanowili niewolnicy. Uznawano ich za część majątku, a nie za osoby. Dla ich właściciela przyjęcie jednego z nich jako brata wymagało całkowitej przemiany umysłu i serca! Nie będąc w stanie zlikwidować praktyki niewolnictwa, Paweł robił, co mógł, aby zachęcić właścicieli do dobrego traktowanie niewolników, a wierzących niewolników do służenia swym właścicielom jak samemu Chrystusowi (Kol 3,23-24). List do Filemona uczy nas, że niezależnie od statusu społecznego powinniśmy traktować się nawzajem z szacunkiem jako dzieci jednego Ojca niebieskiego. Jesteś przełożonym? Zapytaj siebie, w jaki sposób traktujesz swoich podwładnych? Jesteś podwładnym? Zastanów się, czy okazujesz swoim przełożonym należny szacunek.

Fogadd őt úgy, mint engem. (Filem 17)

Aki olvasta Pál Filemonnak írt levelét, jogosan kérdezheti: „Miért van ez benne a Bibliában?“ Egy kis háttér-információ segíthet. Filemon valószínűleg Kolosszében élt, hiszen a levélben említett emberek közül nyolcan szerepelnek a Kolosszeieknek írt levélben is. Mivel Pál jó barátként írt Filemonnak, alighanem akkor ismerkedtek meg, amikor Pál Kolosszében járt. Onezimusz Filemon rabszolgája volt. Úgy tűnik, megszökött, és aztán rátalált Pálra, amikor Efezusban raboskodott. Miután Pál eltöltött egy kis időt Onezimusszal, megbizonyosodott róla, hogy vissza kell őt küldenie Filemonhoz. Ebben a levélben arra kéri Filemont, fogadja vissza Onezimuszt, de ne mint rabszolgáját, hanem mint testvérét az Úrban.

Pál kérése (hogy Filemon a testvérének s ne rabszolgájának tekintse Onezimuszt) forradalmian újszerű volt. A történészek azt mondják, hogy az első században a Római Birodalom lakosságának egyharmada rabszolga volt. A rabszolgák tulajdonnak számítottak, nem embereknek. Ahhoz, hogy egy gazda úgy bánjon a szolgájával, mintha a testvére volna, teljesen meg kellett változnia szívében és lelkében. Pál tudta, hogy ő egyedül nem képes eltörölni a rabszolgaság intézményét, de megtett mindent, hogy buzdítsa a rabszolgatartókat, bánjanak jól szolgáikkal, illetve bízzanak abban, hogy a rabszolgák úgy szolgálják gazdájukat, mintha magát az Urat szolgálnák (Kol 3, 23-24). A Filemonnak írt levél arra tanít minket, hogy társadalmi helyzetünktől függetlenül tiszteljük egymást, hiszen mindannyian a mennyei Atya gyermekei vagyunk. Magas beosztásban dolgozol? Gondolkodj el, hogy bánsz a beosztottaiddal! Vagy te vagy a beosztott? Akkor vizsgáld meg, vajon megadod-e a kellő tiszteletet a főnöködnek!

Welcome him as you would me. (Phlm 17)

Anyone who has read Paul’s Letter to Philemon could rightfully ask: “Why is this even in the Bible?” Perhaps a bit of historical background can help. Philemon probably lived in Colassae, since eight of the people who mentioned in the Letter to Philemon are also mentioned in the Letter to the Colossians. Since Paul wrote to Philemon as a close friend, the two must have become acquainted during Paul’s time there. Onesimus was a slave who belonged to Philemon. It appears that Onesimus ran away from Philemon and somehow ended up seeking out Paul while he was in prison in Ephesus. After spending some time with Onesimus, Paul became convinced that he needed to send him back to Philemon. Paul wrote this letter as an appeal to Philemon to accept Onesimus back not as a slave but as a brother in the Lord.

Paul’s request that Philemon treat Onesimus as a brother not a slave was revolutionary. Historians tell us that nearly one-third of the people in the first-century Roman Empire were slaves. Slaves were considered to be property, not persons. To ask a master to relate to one as a brother would take nothing less than a full change of heart and mind! Knowing he could not in himself abolish the entire practice of slavery, Paul did what he could to encourage masters to treat their servants kindly and to encourage believing slaves to serve their masters as if serving the Lord himself (Col 3:22-24). The Letter to Philemon tells us that whatever our social status, we all need to treat each other with dignity and respect, as children of the same heavenly Father. Are you a supervisor at work? Then ask yourself how you are treating those who work for you. Do you work for someone? Then take a moment to examine if you are treating him or her with the respect they deserve.

Přijmi ho k sobě jako mne (Flm 17)

Každý, kdo čte Pavlův List Filemonovi, by se právem mohl zeptat: „Jak se toto dostalo do Písma Svatého?“ Možná by nám mohl pomoci krátký pohled na pozadí listu. Filemon žil pravděpodobně v Kolosách, protože osm osob, vzpomínaných v tomto listě je vzpomenuto rovněž v listu Kolosanům. Jestliže píše Pavel Filemonovi jako svému blízkému příteli, museli se tito dva během Pavlova pobytu v Kolosách důvěrně seznámit Onezim byl otrok, který patřil Filemonovi. Zřejmě mu utekl a vyhledal Pavla, který byl v té době ve vězení v Efesu. Po nějakém čase, který spolu prožili, Pavel nabyl přesvědčení, že by ho měl poslat zpět k Filemonovi. A tak mu poslal tento list jako prosbu, aby nepřijal Onezima jako otroka, ale jako bratra v Pánu.

Pavlova prosba, aby se Filemon choval k Onezimovi jako k bratrovi a ne jako k otrokovi, byla revoluční. Historikové tvrdí, že třetina obyvatel Římského impéria v 1. století byli otroci. Byli vnímáni jako majetek, ne jako lidé. Prosit majitele, aby se choval k otrokovi, jako k bratrovi vyžadovalo dokonalou změnu smýšlení! Třebaže věděl, že nemůže zrušit otroctví, udělal Pavel všechno pro to, aby povzbudil otrokáře, aby se chovali k otrokům vlídně, a povzbudil věřící otroky, aby sloužili svému majiteli, jako by sloužili samému Pánu (Kol 3, 23-24). List Filemonovi ukazuje, že ať je naše společenské postavení jakékoliv, všichni se máme k sobě chovat důstojně a uctivě, protože jsme dětmi jednoho nebeského Otce. Máš v zaměstnání podřízené? Potom si polož otázku, jak se k nim chováš. Pracuješ pro někoho? Udělej si čas a zpytuj svědomí, jestli se k němu chováš s úctou, kterou si zaslouží.

Prijmi ho ako mňa samého. (Flm 17)

Každý, kto číta Pavlov List Filemonovi, by sa právom mohol opýtať: „Ako sa toto dostalo do Svätého písma?“ Možno by nám mohol pomôcť krátky pohľad na pozadie listu. Filemon žil pravdepodobne v Kolosách, pretože osem ľudí spomínaných v tomto liste sa rovnako spomína v Liste Kolosanom. Keďže Pavol píše Filemonovi ako svojmu blízkemu priateľovi, títo dvaja sa museli počas Pavlovho pobytu v Kolosách dôverne zoznámiť. Onezim bol otrok, ktorý patril Filemonovi. Zrejme mu utiekol a vyhľadal Pavla, ktorý bol v tom čase vo väzení v Efeze. Po nejakom čase, ktorý spolu prežili, Pavol nadobudol presvedčenie, že by ho mal poslať späť k Filemonovi. A tak mu napísal tento list ako prosbu, aby prijal Onezima späť nie ako otroka, ale ako brata v Pánovi.

Pavlova prosba, aby sa Filemon správal k Onezimovi ako k bratovi, a nie ako k otrokovi, bola revolučná. Historici tvrdia, že tretina obyvateľov Rímskeho impéria v 1. storočí boli otroci. Vnímali ich ako majetok, nie ako ľudí. Prosiť pána, aby sa správal k otrokovi ako k bratovi, si vyžadovalo totálnu zmenu srdca a zmýšľania! Vediac, že sám nedokáže zrušiť otroctvo, urobil Pavol, čo mohol, aby povzbudil pánov, aby sa správali k otrokom vľúdne, a povzbudil veriacich otrokov, aby slúžili svojim pánom, akoby slúžili samému Pánovi (Kol 3, 23-24). List Filemonovi ukazuje, že nech je naše spoločenské postavenie akékoľvek, všetci sa máme k sebe správať dôstojne a úctivo, pretože sme deťmi toho istého nebeského Otca. Si niekomu nadriadený? Potom si polož otázku, ako sa správaš k tým, s ktorými pracuješ. Pracuješ pre niekoho? Vyhraď si čas a spytuj si svedomie, či sa k nemu správaš s úctou, ktorú si zaslúži.

Przyjmij go jak mnie! (Flm 17)

Każdy, kto przeczyta List do Filemona, ma prawo zadać pytanie, dlaczego właściwie taki tekst znalazł się w Biblii. Spróbujmy więc wyjaśnić, o co dokładnie chodzi. Filemon mieszkał prawdopodobnie w Kolosach, ponieważ osiem osób wymienionych w tym liście występuje również w Liście do Kolosan. Ponieważ Paweł pisze do Filemona jako bliski przyjaciel, musieli się oni poznać podczas pobytu Pawła w tym mieście. Onezym, o którym mowa w liście, był niewolnikiem należącym do Filemona. Onezym uciekł od Filemona i zetknął się z Pawłem, kiedy ten przebywał w więzieniu w Efezie. Po pewnym czasie spędzonym w towarzystwie Onezyma Paweł doszedł do wniosku, że powinien odesłać go do Filemona. Napisał wówczas ten list, prosząc Filemona, aby przyjął Onezyma już niejako niewolnika, lecz jako brata w Panu.

Prośba Pawła o to, by Filemon potraktował Onezyma nie jak niewolnika, lecz jak brata, była – jak na owe czasy -czymś rewolucyjnym. Historycy utrzymują, że w I wieku jedną trzecią ludności Rzymu stanowili niewolnicy. Uznawano ich za część majątku, a nie za osoby. Dla ich właściciela przyjęcie jednego z nich jako brata wymagało całkowitej przemiany umysłu i serca! Nie będąc w stanie zlikwidować praktyki niewolnictwa, Paweł robił, co mógł, aby zachęcić właścicieli do dobrego traktowanie niewolników, a wierzących niewolników do służenia swym właścicielom jak samemu Chrystusowi (Kol 3,23-24). List do Filemona uczy nas, że niezależnie od statusu społecznego powinniśmy traktować się nawzajem z szacunkiem jako dzieci jednego Ojca niebieskiego. Jesteś przełożonym? Zapytaj siebie, w jaki sposób traktujesz swoich podwładnych? Jesteś podwładnym? Zastanów się, czy okazujesz swoim przełożonym należny szacunek.

Fogadd őt úgy, mint engem. (Filem 17)

Aki olvasta Pál Filemonnak írt levelét, jogosan kérdezheti: „Miért van ez benne a Bibliában?“ Egy kis háttér-információ segíthet. Filemon valószínűleg Kolosszében élt, hiszen a levélben említett emberek közül nyolcan szerepelnek a Kolosszeieknek írt levélben is. Mivel Pál jó barátként írt Filemonnak, alighanem akkor ismerkedtek meg, amikor Pál Kolosszében járt. Onezimusz Filemon rabszolgája volt. Úgy tűnik, megszökött, és aztán rátalált Pálra, amikor Efezusban raboskodott. Miután Pál eltöltött egy kis időt Onezimusszal, megbizonyosodott róla, hogy vissza kell őt küldenie Filemonhoz. Ebben a levélben arra kéri Filemont, fogadja vissza Onezimuszt, de ne mint rabszolgáját, hanem mint testvérét az Úrban.

Pál kérése (hogy Filemon a testvérének s ne rabszolgájának tekintse Onezimuszt) forradalmian újszerű volt. A történészek azt mondják, hogy az első században a Római Birodalom lakosságának egyharmada rabszolga volt. A rabszolgák tulajdonnak számítottak, nem embereknek. Ahhoz, hogy egy gazda úgy bánjon a szolgájával, mintha a testvére volna, teljesen meg kellett változnia szívében és lelkében. Pál tudta, hogy ő egyedül nem képes eltörölni a rabszolgaság intézményét, de megtett mindent, hogy buzdítsa a rabszolgatartókat, bánjanak jól szolgáikkal, illetve bízzanak abban, hogy a rabszolgák úgy szolgálják gazdájukat, mintha magát az Urat szolgálnák (Kol 3, 23-24). A Filemonnak írt levél arra tanít minket, hogy társadalmi helyzetünktől függetlenül tiszteljük egymást, hiszen mindannyian a mennyei Atya gyermekei vagyunk. Magas beosztásban dolgozol? Gondolkodj el, hogy bánsz a beosztottaiddal! Vagy te vagy a beosztott? Akkor vizsgáld meg, vajon megadod-e a kellő tiszteletet a főnöködnek!

Welcome him as you would me. (Phlm 17)

Anyone who has read Paul’s Letter to Philemon could rightfully ask: “Why is this even in the Bible?” Perhaps a bit of historical background can help. Philemon probably lived in Colassae, since eight of the people who mentioned in the Letter to Philemon are also mentioned in the Letter to the Colossians. Since Paul wrote to Philemon as a close friend, the two must have become acquainted during Paul’s time there. Onesimus was a slave who belonged to Philemon. It appears that Onesimus ran away from Philemon and somehow ended up seeking out Paul while he was in prison in Ephesus. After spending some time with Onesimus, Paul became convinced that he needed to send him back to Philemon. Paul wrote this letter as an appeal to Philemon to accept Onesimus back not as a slave but as a brother in the Lord.

Paul’s request that Philemon treat Onesimus as a brother not a slave was revolutionary. Historians tell us that nearly one-third of the people in the first-century Roman Empire were slaves. Slaves were considered to be property, not persons. To ask a master to relate to one as a brother would take nothing less than a full change of heart and mind! Knowing he could not in himself abolish the entire practice of slavery, Paul did what he could to encourage masters to treat their servants kindly and to encourage believing slaves to serve their masters as if serving the Lord himself (Col 3:22-24). The Letter to Philemon tells us that whatever our social status, we all need to treat each other with dignity and respect, as children of the same heavenly Father. Are you a supervisor at work? Then ask yourself how you are treating those who work for you. Do you work for someone? Then take a moment to examine if you are treating him or her with the respect they deserve.

Křesťanství je boj

Dnešní Evangelium je příkré, nařizuje rozloučit se s těmi nejbližšími lidmi a nejmilejšími věcmi. Ale není to samoúčelné. Proč tedy to všechno? Pán Ježíš to ukazuje v následujících dvou podobenstvích: O staviteli věže a O válečné výpravě. Křesťanský život je skutečně válka, boj. Takže si pod tímto obrazem války pak představte ten požadavek, klást své nejbližší a své zájmy až na druhé místo. To je ve válce nutné! Voják povolaný do války s sebou nenese z domova na frontu vše, co je mu milé. Má rád svou sbírku starožitných hodin, také nějaké to domácí zvíře, samozřejmě auto a taky počítač, ledničku s pivem a televizor a asi taky pohodlnou sedací soupravu… Kdyby si to opravdu vzal s sebou, to vše by mu bránilo v boji a tak přivodilo smrt. Také ten voják nic nedá na naříkání své matky a lamentování manželky, kdyby na jejich pláč dal a neopustil by je kvůli boji, nepřítel přijde až k nim domů a zahubí celou jejich rodinu.

A je tu obraz křesťanství jako stavby – i při stavbě je nutné se lecčehos odříci, přemýšlet a radit se s těmi, kdo mají zkušenost se stavitelstvím – s inženýry. Rodina bude jistě namítat, že stavba se tím prodražuje, ale kdo dá na takové reptání, kdo se nevzdá lichých rad svých blízkých a kdo vytrvá ve svých vlastních pochybnostech, nikdy stavbu nedokončí. A tak bude škoda ještě větší, protože v nedokončeném díle zůstanou všechny vložené pro¬středky. Náš křesťanský život je náročný, není to nějaká idylka, ale tvrdá práce, jako na stavbě a urputný zápas, jako ve válce. To by nás ale nemělo děsit. Už proto, že není jiné cesty. Kdo poleví ve své snaze, utopí své doposud vložené prostředky v trosce stavby, nebo se nechá bez boje pohltit okupačními vojsky nepřítele – obojí je záhubné pro nás i naše blízké. Pán Ježíš nepožaduje, abychom měli jeho ve své lásce a respektu na prvním místě, proto, že by na ostatní žárlil, ale proto, že jenom On je schopen správně radit při stavbě – je Vševě¬doucí, a jen On může správně vést naše vojsko k vítězství nad zlem – je Zmrtvýchvstalý.

Bůh nám neslíbil časnou blaženost, ale slibuje věčnou blaženost těm, kdo se Ho přidrží. Těm, kdo se ho přidrží navzdory nepohodě, navzdory zlu, které na nás může do určité míry dotírat v různých podobách. Přidržet se Boha právě v takových chvílích je záchrana. Jako když někoho vytahují z nějaké propasti a on by si stěžoval, že ho při držení se záchranného lana zebou ruce, nebo že se několikrát stane, že se lano rozhoupe a on několikrát bolestně narazí na stěnu propasti, nebo že je to celé už zdlouhavé a prší a fouká vítr a sype se mu prach a bláto ze stěny propasti do očí. Když se proto takový zachraňovaný pustí lana, které jej spojuje se záchranou, pak je všechna do té doby vynaložená námaha vniveč. Naše záchrana/spása není žádná salonní debata nad šálkem kávy za svitu svíček a při komorní hudbě. Je to leckdy tvrdá dřina. Jako když se staví věž, nebo jako když se vede válka. Máme před sebou další týden, možná to bude namáhavý týden – tím spíše jsme povinni přidržet se Boha o to pevněji, jinak spadneme. To si každý dokáže spočítat.

Čtení z knihy Moudrosti nám nastoluje tuto otázku: „Který člověk může poznat Boží vůli, anebo kdo si dokáže domyslet, co chce Pán?“ (Mdr 9,13). A v té jisté části si i odpovídá: „Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?“ (Mdr 9,17). A v jiné části Boží slovo o moudrosti hovoří: „Ale když jsem viděl, že se jí nezmocním jinak, než dá-li mi ji Bůh – i to už byl důkaz pochopení, že jsem poznal, čím darem je ona – přistoupil jsem k Pánu, modlil jsem se k němu a prosil ho z celého srdce“ (Mdr 8,21).

V Římě jsem měl možnost setkat se s jednou řeholní sestrou, která se jmenuje Briege McKennová. Její kniha „Zázraky se dějí i dnes“ je přeložená i do slovenštiny. Její příběh je velmi zajímavý. Jako mladá sestra onemocněla na ještě dnes nevyléčitelnou nemoc (zápalové onemocnění kloubů). Avšak Ježíš ji z této nemoci zázračně uzdravil, ale nejen to. I ji samotnou obdařil darem uzdravování, takže prostřednictvím ní Ježíš uzdravuje jiné osoby a děje se skrze ni množství zázraků. V jistém čase svého života jako odpověď na Ježíšovo volání se rozhodla, že se bude každý den tři hodiny modlit. Sestra Briege chodí po celém světě, dává duchovní cvičení a modlí se za lidi. Jednou, když měla jedno takové setkání s kněžími, její dobrý přítel se kterým přednášela, ji večer poprosil, zda by na druhý den nebyla ochotná jednu z těch tří hodin ve kterých se setkávala s Ježíšem, darovat tam přítomným kněžím. Sestra Briege nebyla nadšená tím, že má obětovat jednu hodinu z osobní modlitby, ale na druhé straně se jí zdál požadavek tohoto kněze celkem opodstatněný pro dobro věci a tak souhlasila. O její dohodě s tímto knězem však nikdo nevěděl. Na druhý den ráno se k ní však přiblížil jeden stařičký kněz a říká jí: „Sestro Briege, vím, že se modlíte, ale musím Vám povědět jednu věc a nevím jak“.

A řekl jí, že včera v noci nemohl spát, protože když si šel lehnout, uslyšel v srdci hlas: „Jdi za sestrou Briege a řekni jí, že ta hodina, které se zřekla byla moje a že chci tu hodinu pro sebe“. Když jí to pověděl, usmál se a říká: „Asi to nemá žádný smysl, že?“ „Nemohl si ani představit, jaký smysl měla tato zpráva pro mne,“ říká sestra Briege. V tomto momentě jsem si uvědomila, jak Ježíš velmi počítá s mojí věrností a s mým předsevzetím. Ne proto, že by mě potřeboval, ale proto, že mi chce skrze tuto modlitbu prokazovat svoji lásku a učit mě mnoha věcem. „Často zapomínáme,“ dodává sestra Briege, „že Ježíš je živá osoba, která na nás čeká. Že v modlitbě nezasvěcujeme čas nějakému napřed stanovenému plánu, ale živé osobě, Ježíši Kristu.“ Asi ne každému je možné modlit se tři hodiny denně a zřejmě to Ježíš od nás ani takto nechce, ale důležité je s Ježíšem rozmlouvat o tom, co vlastně od nás chce. V každém případě sestra Briege prosazuje dvě věci. Jestliže se rozhodneme dát čas v modlitbě Bohu, Bůh se nenechá překonat ve štědrosti s námi, jakoby jsme mu my dali víc než on nám. A dále sestra hovoří o tom, že kněží, jáhni, sestry a ti, kteří pracují pro Církev, by aspoň jednu hodinu denně měli strávit v osobní modlitbě. A tak se vrátíme k úvodní otázce: „Který člověk může poznat Pánovu vůli?“ Jeden z návodů v souladu s Písmem svatým nám nabízí i svědectví sestry Briege. Ale záleží na tobě pro co se rozhodneš.

Čtania z Knihy múdrosti nám nastoľuje takúto otázku: “Ktorý človek môže poznať Božiu vôľu, alebo kto sa dokáže domyslieť, čo chce Pán?“ (Múd 9,13). A v tej istej časti si aj odpovedá: „Ktože poznal tvoju vôľu ak si mu ty nedal múdrosť a keď si z výšav nezoslal svojho ducha svätého?“ (Múd 9,17). A v inej časti Božie slovo o múdrosti hovorí: „Ale keď som videl, že sa jej nedomôžem inak, len keď mi ju dá Boh, i to už bol dôkaz pochopenia, že som poznal, čím darom je ona – pristúpil som k Pánovi a jeho som prosil z celého srdca som prehovoril“ (Múd 8,21).

Tu v Ríme som mal možnosť stretnúť sa s jednou rehoľnou sestrou, ktorá sa volá Briege McKennová. Jej kniha „Zázraky sa dejú aj dnes“ je preložená i do slovenčiny. Jej príbeh je veľmi zaujímavý. Ako mladá sestra ochorela na ešte dnes nevyliečiteľnú chorobu (zápalové ochorenie kĺbov). Avšak Ježiš ju z tejto choroby zázračne uzdravil, ale nie len to. Aj ju samú obdaril darom uzdravovania, takže prostredníctvom nej Ježiš uzdravuje iné osoby a deje sa cez ňu množstvo zázrakov. V istom čase svojho života ako odpoveď na Ježišovo volanie sa rozhodla, že sa bude každý deň tri hodiny modliť. Sestra Briege chodí po celom svete a dáva duchovné cvičenia a modlí sa za ľudí. Raz keď mala jedno takéto stretnutie s kňazmi, jej dobrý priateľ s ktorým prednášala, ju večer poprosil, či by na druhý deň nebola ochotná jednu z tých troch hodín v ktorých sa stretávala s Ježišom, darovať tam prítomným kňazom. Sestra Briege nebola nadšená tým, že má obetovať jednu hodinu z osobnej modlitby, ale na druhej strane sa jej zdala požiadavka tohto kňaza celkom opodstatnená pre dobro veci a tak súhlasila. O jej dohode s týmto kňazom však nikto nevedel. Na druhý deň ráno sa ku nej však priblížil jeden staručký kňaz a hovorí jej: „Sestra Briege, viem, že sa modlíte, ale musím Vám povedať jednu vec a neviem ako“.

A hovoril jej, že včera v noci nemohol spať, pretože keď si išiel ľahnúť, počul v srdci hlas: “Choď za sestrou Briege a povedz jej, že tá hodina, ktorej sa zriekla bola moja a že chcem tú hodinu pre seba“. Keď jej to povedal usmial sa a hovorí: „Asi to nemá žiadny zmysel, že“? „Nemohol si ani predstaviť, aký zmysel mala táto správa pre mňa,“ hovorí sestra Briege. V tomto momente som si uvedomila, ako Ježiš veľmi počíta s mojou vernosťou a s mojím predsavzatím. Nie preto, že by ma potreboval, ale preto, že mi chce cez túto modlitbu preukazovať svoju lásku a učiť ma mnohým veciam. „Často zabúdame,“ dodáva sestra Briege, „že Ježiš je živá osoba, ktorá na nás čaká. Že v modlitbe, nezasväcujeme čas nejakému vopred stanovenému plánu, ale živej osobe, Ježišovi Kristovi. Asi nie každému je možné sa modliť tri hodiny denne a zrejme to Ježiš, od nás ani takto nechce, ale dôležité je s Ježišom o tom rozprávať, čo vlastne od nás chce. V každom prípade sestra Briege nástojí na dvoch veciach. Ak sa rozhodneme dať čas v modlitbe Bohu, Boh sa nenechá prekonať v štedrosti s nami, akoby sme mu my dali viac ako on nám. A ďalej sestra hovorí o tom, že kňazi, diakoni, sestry a tí, ktorí pracujú pre Cirkev, by aspoň jednu hodinu denne mali stráviť v osobnej modlitbe. A tak sa vrátime k úvodnej otázke: “Ktorý človek môže poznať Pánovu vôľu?“ Jeden z návodov v súlade so Svätým Písmom nám ponúka i svedectvo sestry Briege. Ale záleží na tebe pre čo sa rozhodneš.

Mnoho lidí se zdržovalo u Ježíše ze zvědavosti. Byl pro ně někým novým, ale zároveň někým, kdo přijde a zase odejde a život se ubírá dál. Jejich pomyslná pouta stále směřovala k věcem pomíjejícím. Ježíš pro jejich srdce byl a zase měl zůstat cizím člověkem. V tomto úryvku však třikrát zdůrazňuje, kdo může být jeho učedníkem – jen ten, kdo jej klade ve svém životě na první místo. A tato rada nebo ponaučení obsahují i dvě podmínky další. Zříci se všeho v podstatě znamená odmítnout pokušení. Majetek, peníze, postavení či cokoliv jiného jsou pro člověka návnadou, aby na nich nezdravě lpěl. Proč vlastně lidé chtějí být Ježíšovými učedníky? Vždyť to přece znamená mnoho sebezáporu, odříkání, těžkostí, utrpení, neporozumění, výsměch. Čím je přitahuje? Především nikoho nenutí, nerozkazuje „Musíš mi věřit“, ale „Chceš-li…“. Jeho jednání je spravedlivé. nikomu nestraní. Podobal se nám ve všem kromě hříchu. A právě tato čistota duše dává člověku obrovskou sílu věřit a trpělivě nést svůj kříž. Jednou větou řečeno: Ježíš byl celým srdcem, celou duší i celou myslí opravdový. Věděl, proč žije na tomto světě, co může pro každého učinit, nenechal se zastrašit, neotáčel se jako korouhvička podle větru. Ale co řekl, to platilo tehdy, platí dnes a bude platit. Pán Ježíš v tomto úryvku promlouvá hlavně k těm nerozhodným, kteří dosud nemají vypěstovaný cit pro všechno dobré. K těm sebevědomým, kteří dosud nepochopili pravý smysl života a nedokáží si vytvořit správný žebříček hodnot. Někdo by chtěl být nazýván učedníkem, ale odmítá přijmout všechno to, co vyžaduje námahu, oběti, omezuje vlastní pohodlí. Ale jinak než s čistým srdcem či svědomím Ježíše následovat nelze.

Prožíváme hospodářskou krizi. Dáte mi asi za pravdu, že první věc, která nás zajímá, když jdeme do obchodu, je asi cena. Až pak, možná zkoumáme i kvalitu, tedy jestli jsme ochotní danou cenu za zjištěnou kvalitu i zaplatit. Jsou ale i tací, kteří jdou na věc opačně. Nejdříve se ptají na kvalitu, protože vědí, co chtějí a jsou ochotní za to i zaplatit… Každý z nás stojí mnoho ráz před otázkou: do čeho investovat svůj život, svou energii, svůj čas? Dnešní evangelium, mohli bychom říci, ptá se na kvalitu a cenu. – Ježíše následují zástupy. Ježíš ale není nadšený. Pro něho je jenom dav bezcennou masou. Proto dnes místo toho, aby vyzval apoštoly, aby budovali větší kostely, obrací se na zástup a dává tvrdá kriteria. Cena je vysoká. Chce od nich totálně všechno. Nejen jejich vlastnictví, vztahy, ale jejich samých…

1. obraz: V prvním „obraze“ jsem zobrazený já jako výchozí bod a jsou tam dále zobrazené různé osoby a věci (rodina, práce, auto,…), které chci, aby v mém životě měli důležité místo. Otázka zní: když mám tedy tolik věcí, které stojí za to, abych jim věnoval pozornost, protože všechny mají pro mne hodnotu, které z nich mám věnovat čas, lásku, peníze, energii? Jestli věnuji svůj čas například dětem, jsou ukráceny jiné věci, jestli práci, pak zase asi nezbývá na ostatní. Jako tento problém vyřešit?

2. obraz: Odpovědí je druhý nákres, který je grafickým vyjádřením Ježíšových slov z dnešního evangelia: Všechny ostatní věci, které mají pro mne cenu, mohu položit na přímku, která je spojnicí mezi mnou a Bohem. Táto přímka je jakoby „potrubí“, přes které prochází má láska k Bohu a naopak. Nakolik toto potrubí vede přes všechny ostatní hodnoty mého života, také jim se pak dostává stejné lásky, jaká proudí mezi mnou a Bohem. Čím větší bude má láska k Bohu, tím větší bude i má láska k všem ostatním hodnotám, a naopak. Táto Ježíšova schéma má ještě jednu výhodu: Kdyby se náhodou stalo, že některou z mích hodnot ztratím, nezhroutím se. I když budu prožívat bolest, povezme nad ztrátou milé osoby, předci perspektiva mého života se tím nenaruší.

Teď již tedy vidíme, že Ježíš nás svým požadavkem absolutní lásky vůči němu neomezuje, ale naopak nabízí nám správnou cestu a zdravý návod, jako se vyrovnávat s ranami a ztrátami života. Dalším jeho požadavkem je: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mm učedníkem.” Tady je vyjádřená podmínka sebezáporu a sebedisciplíny. Ani táto podmínka není samoúčelná. Je podmínkou zdravého rozvoje a růstu. Bez sebezáporu není možný žáden růst. Ať je to v oblasti všedné, jako je ranní vstávání, pořádek ve věcech, anebo jestli jde o věci duchovní, jako je chvíle pro modlitbu a zamyšlení… Dalším důvodem Ježíšově tvrdosti vůči svým následovníkům je renomé, které společenství má vykazovat: Jestli má být Církev světlem světa a solí země, musí se skládat z členů, kteří vědí, do čeho jdou a udělají pro to všechno. Ať nám tedy Ježíšově slova znějí jako radikální výzva a pozvání k obětavosti, která se vyplácí pro všechny, neboť to je cena za kvalitu…

Dáte mi asi za pravdu, že první věc, která nás zajímá, když jdeme do obchodu nebo na trh, je cena. Až pak, ve většině případů, zkoumáme její kvalitu, tedy jestli jsme ochotní danou cenu za zjištěnou kvalitu i zaplatit. Jsou ale i tací, kteří jdou na věc opačně. Nejdříve se ptají na kvalitu, protože vědí, co chtějí a jsou ochotní za to i zaplatit. – Každý z nás mnohokrát stojí před otázkou: do čeho investovat svůj život, svou energii, svůj čas? Budu-li moct na konci života prohlásit s pocitem klidu a vyrovnanosti: „dobrý boj jsem bojoval,” svůj život jsem prožil dobře, nelituji? Někteří byste mě mohli snad už v této chvíli umlčet: OK, víme, kam to celé vedeš. Vyberte si Ježíše. Ten jediný je ten, do kterého se vyplatí investovat. – Máte pravdu, dobře jste mě odhadli. Jenomže vám chci ještě ukázat, že Ježíš na rozdíl od mnoha zájemců o lidská srdce (a někdy i o peněženky), nevábí, ale odhání. Lidé se museli k němu dobývat, a on je tvrdě testuje. Jen si vzpomeňte na Syrofeničanku, anebo na mnohé, kteří projevili zájem, že by ho následovali… A v dnešním evangeliu to není jinak. Následují ho zástupy. Ježíš ale není nadšený. Pro něho je dav jenom bezcennou masou. Proto dnes místo toho, aby vyzval apoštoly, aby budovali větší kostely, obrací se na zástup a dává tvrdá kritéria. Cena je velká. Chce od nich totálně všechno. Nejen jejich vlastnictví, vztahy, ale je samotné. Ptáme se, proč taková nekompromisnost? Jde zřejmě nejmíň o dva důvody: 1) dobro pro jednotlivce a 2) dobro pro společenství.

Dobro pro toho, kdo Ježíše následuje. Pokusím se to názorně vysvětlit: V prvním „obraze“ jsem zobrazený já, jako výchozí bod a jsou tam dále zobrazené různé osoby a věci (rodina, práce, auto…), které chci, aby v mém životě měly důležité místo. Otázka zní: když mám tedy tolik věcí, které stojí za to, abych jim věnoval pozornost, protože všechny mají pro mne hodnotu, které z nich mám věnovat čas, lásku, peníze, energii? Jestli věnuji svůj čas například dětem, jsou ukráceny jiné věci, jestli práci, pak zase asi nezbývá na ostatní. A když jsem věřící, nemám čas ani na Boha. Jak tento problém vyřešit? – Odpovědí je následující nákres, který je grafickým vyjádřením Ježíšových slov z dnešního evangelia: Všechny ostatní věci, které mají pro mne cenu, mohu položit na přímku, která je spojnicí mezi mnou a Bohem. Tato přímka je jakoby „potrubí,“ přes které prochází má láska k Bohu a naopak. Nakolik toto potrubí vede přes všechny ostatní hodnoty mého života, také jim se pak dostává stejné lásky, jaká proudí mezi mnou a Bohem. Čím větší bude má láska k Bohu, tím větší bude i má láska ke všem ostatním hodnotám, a naopak. Toto Ježíšovo schéma má ještě jednu výhodu: Kdyby se náhodou stalo, že některou z mých hodnot ztratím, nezhroutím se. I kdybych prožíval bolest, povězme nad ztrátou milé osoby, přeci se tím perspektiva mého života nenaruší.

Teď již tedy vidíme, že Ježíš nás svým požadavkem absolutní lásky vůči němu neomezuje, ale naopak nabízí nám správnou cestu a zdravý návod, jako se vyrovnávat s ranami a ztrátami života. Dalším jeho požadavkem je: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.” Tady je vyjádřená podmínka sebezáporu a sebedisciplíny. Ani tato podmínka není samoúčelná. Je podmínkou zdravého rozvoje a růstu. Bez sebezáporu není možný žádný růst. Ať je to v oblasti všední, jako je ranní vstávání, pořádek ve věcech, anebo jestli jde o věci duchovní, jako je chvíle pro modlitbu, zamyšlení, nebo odpočinek. Dalším důvodem Ježíšovy tvrdosti vůči svým následovníkům je renomé, které má společenství vykazovat: Jestli má být církev světlem světa a solí země, musí se skládat z členů, kteří vědí, do čeho jdou a udělají pro to všechno. Ať nám tedy Ježíšova slova znějí jako radikální výzva a pozvání k obětavosti, která se vyplácí pro všechny, neboť to je cena za kvalitu…

S Ježíšem se vydává na cestu ohromné množství lidí. Všichni tito spolu-cestující vytvářejí to, co Ježíš skutečně myslí pod slovem následování. Ježíš se jim v žádném případě nevnucuje. Nestačí s ním ale pouze spolucestovat. Kdo se chce opravdově k Ježíši přidružit, musí se jasně rozhodnout. A dnes? Spousta lidí sama sebe nazývá křesťany nebo jsou jako křesťané oficiálně registrováni. Ale jak to doopravdy vypadá s rozhodným následováním mimo toho nenápadného spolu-cestování? Rozhodnutí následovat Ježíše má své následky. Obsahuje odvahu zpochybnit můj dosavadní životní styl. Ježíšovi však nejde o zřeknutí se něčeho z vůle zřeknutí se, jak tomu často špatně rozuměla dřívější askeze, ale o takový postoj, který postaví Boha do středu a z toho vyplývající relativnost všech vazeb na lidi, majetek a věci. Když se Bůh stane středem našeho života a ostatní oblasti našeho života, které si často stavíme do středu své existence a které rádi zbožšťujeme a absolutizujeme, ustoupí do pozadí. Pak se náš život uspořádá novým způsobem. Na tyto oblasti života, kterým rádi v životě přisuzujeme tu největší hodnotu – rodina, majetek, povolání… – budeme nahlížet novým pohledem, kdy ve středu našeho
vztahu stojí Bůh.

Následování Ježíše znamená radikální změnu našich perspektiv, které se týkají pozemských skutečností a vztahů, které jsou nám milé a drahé. Vzdát se majetku je naléhavá žádost evangelisty Lukáše, který rozpoznává, že majetek poskytuje lživé a falešné jistoty a vede k egoismu. Zmínka kříže je obrazem toho, že naše okolí nám nepoděkuje, když najednou přestaneme akceptovat současné společenské představy hodnot nebo je zpochybníme. Dobrý příklad najdeme ve druhém čtení, které hovoří o pobuřujícím Pavlově požadavku na Filoména, aby se vzdal svého práva tvrdě potrestat uprchlého otroka Onesima a přijmout ho jako sobě rovného! Také pro nás samotné je těžké žít a jednat podle soudů takzvané západní kultury. Kdo se pokusí o jinakost stane se nepohodlným a obtížným pro své okolí.

Následování Krista tedy znamená, že v podstatě není možné vyhnout se rozlišování a rozhodnutím a zlehčovat důsledky, jak bývá tendencí naší lidské přirozenosti. Že se však nemáme rozhodovat a nést důsledky bez uvážení, že se nemáme nechat strhnout exstatickým nadšením, vysvětluje Ježíš ve dvou obrazech druhého čtení. Jak stavitel věže, tak král si musí nejdříve rozmyslet, jaké bude mít jejich chován následky a zda jsou ve stavu tyto následky nést. Tato přirovnání nás nechtějí odradit od následování Ježíše, ale ukazují na důležitost těchto rozhodnutí a varují před zklamáním. Při vědomí možných následků našeho jednání platí, že opravdová životní rozhodnutí se získávají modlitbou, reflexí a rozlišujícím a indiferentním životním postojem. Tento postoj je však jedině tehdy možný, když jsme připraveni držet si odstup ode všeho, co nás může spoutat a omezit – moc, peníze, kariéra, nesvobodně navázané vztahy… Nic z tohoto není podstatné pro naši opravdovou hodnotu. Jen sám Bůh je ten, který dává směr a hodnotu našemu životu.

Veľa ľudí kráča s Ježišom. Všetkým týmto spolubežcom Ježiš vysvetľuje to, čo On skutočne rozumie pod slovom „nasledovať“. V žiadnom prípade sa nevtiera do priazne. Ťahať to len s ním, to nestačí. Ten, kto sa chce vážne pripojiť k Ježišovi, je vyzvaný urobiť jedno jasné, rázne rozhodnutie. A dnes? Veľké množstvo ľudí sa začleňuje ku kresťanom, hovoria o sebe, že sú kresťania alebo sa takto oficiálne aj zaregistrujú. Ale ako to vyzerá skutočne s rozhodným nasledovaním, mimo, nehľadiac na nenápadné kresťanské prívrženectvo? Rozhodnutie nasledovať Ježiša prináša so sebou svoje dôsledky. Znamená to urobiť odvážny krok, pozrieť sa úprimne na svoj doterajší životný štýl. Ježišovi nejde o zanechanie pre zanechanie samé, ako si prv často žil a vysvetľoval asketický život, ale skôr ide o postoj, ktorého stredobodom je Boh, a z ktorého potom ďalej vyplýva skutočná pravdivosť všetkých naviazaností na človeka, majetok a veci. Keď Boh je centrom nášho života a tie oblasti, od ktorých sa ľudia stávajúzávislými, ktoré radi zbožšťujú, prisudzujú im veľký význam, a ktoré kladú do centra svojej existencie, človek opustí, odstúpi od nich, potom sa jeho život začne dávať do poriadku celkom novým spôsobom. Tieto oblasti, ktorým pripisujeme radi v živote absolútne primárne postavenie – rodina, majetok, práca… – vďaka vzťahu, ktorého centrom je Boh, začneme tieto oblasti vidieť a vnímať novým spôsobom.

Nasledovať takto Ježiša znamená radikálnu zmenu perspektívy, zmenu pohľadu na pozemské udalosti a vzťahy, spôsoby správania, ktoré nám boli kedysi milé a vzácne. Vzdanie sa majetku je pritom zvlášť veľká prosba, žiadosť evanjelistu Lukáša, ktorý vidí, rozpoznáva, že majetok vytvára falošnú, klamlivú istotu a zároveň vedie k egoizmu. Pripomienka kríža je obrazom toho, že naše okolie nám sotva bude ďakovať, keď už zrazu nebudeme akceptovať bežné spoločenské hodnoty, keď ich poprekrúcame alebo spochybníme. Dobrý príklad pre to nachádzame v druhom čítaní, ktoré nám rozpráva o Pavlovom pohoršení nad Filemónovou trúfalosťou, bezohľadnosťou. Filemón sa má vzdať svojho práva tvrdo potrestať otroka Onezima, ktorý utiekol, a ktorého napriek tomu má prijať tentokrát ako rovnocenného! To je ťažké nielen pre nás samých žiť a jednať jako kresťania za podmienok predovšetkým takzvanej západnej kultúry. Ten, kto sa o to skutočne pokúsi, stane sa nepohodlným a problematickým aj pre svoje okolie.

Nasledovať Ježiša znamená preto tiež, že v konečnom dôsledku sa nebudeme môcť vyhnúť rozhodnutiam a ich dôsledkom, čo je často tendenciou našej prirodzenosti. Na druhej strane to, že nesmieme slepo prijať alebo v prívale obrovského nadšenia a bez premyslenia urobiť závažné rozhodnutia, popisuje Ježiš v dvoch obrazoch. Tak ako staviteľ veže aj kráľ si musí najav premyslieť, aké dôsledky má ich spôsob konania, a či sú v stave niesť tieto dôsledky. Tieto podobenstvá nechcú odradiť od nasledovania Ježiša, človek by sa mal nad nimi však vážne zamyslieť a chrániť sa tak pred sklamaniami. Vo vedomí možných dôsledkov nášho konania potom platí prijať pravé, skutočné životné rozhodnutia a to pomocou postoja, ktoré je sprevádzané modlitbou, reflexiou, správnym rozlišovaním a bez zaujatosti. Takýto postoj je však len vtedy možný, keď sme pripravení zaujať odstup od všetkého, čo nám bráni, čo nás zväzuje – moc, peniaze, kariéra, zotročujúce vzťahy… Nič z tohto všetkého neurčuje našu vlastnú hodnotu. Len Boh je ten, ktorý dáva nášmu životu smer a pravú hodnotu.

Eine große Menschenmenge ist mit Jesus unterwegs. All diesen Mit-LäuferInnen macht Jesus deutlich, was er wirklich unter Nachfolge versteht. Er biedert sich keineswegs an. Das Mit-ihm-Ziehen alleine genügt nicht. Wer sich Jesus ernsthaft anschließen will, ist zu einer klaren Entscheidung herausgefordert. Und heute? Zahllose Menschen nennen sich ChristInnen oder sind als solche offiziell registriert. Aber wie sieht es mit der entschiedenen Nachfolge, abseits von unauffälligem Mitläufertum, aus? Der Entschluss zur Nachfolge Jesu hat Konsequenzen. Er beinhaltet das Wagnis, meinen bisherigen Lebensstil in Frage stellen zu lassen. Jesus geht es aber nicht um den Verzicht um des Verzichtes willen, wie eine frühere Askese es häufig missverstanden hat, sondern um jene Haltung, die Gott in den Mittelpunkt stellt und aus der heraus sich eine Relativierung aller Bindungen an Menschen, Besitz und Dinge ergibt. Wenn Gott Zentrum unseres Lebens ist und jene vielen anderen Bereiche, an denen Menschen hängen und die sie gerne – vergöttlichend und verabsolutierend – in die Mitte ihrer Existenz stellen, bewusst zurücktreten, ordnet sich das Leben auf eine neue Weise. Diese Bereiche, denen wir im Leben gerne einen absoluten Stellenwert zubilligen – Familie, Besitz, Beruf… – wollen vom Mittelpunkt der Gottesbeziehung aus neu gesehen und gestaltet werden.

Nachfolge Jesu bedeutet somit eine radikale Änderung der Perspektive auf irdische Gegebenheiten und Verhaltensweisen, die uns lieb und teuer geworden sind. Der Verzicht auf Besitz ist dabei ein besonderes Anliegen des Evangelisten Lukas, der erkennt, dass Besitz falsche, weil trügerische Sicherheit schafft und zum Egoismus verleitet. Die Erwähnung des Kreuzes ist Bild dafür, dass unsere Umwelt uns kaum danken wird, wenn wir gängige gesellschaftliche Wertvorstellungen plötzlich nicht mehr akzeptieren, umdrehen oder in Frage stellen. Ein gutes Beispiel dafür finden wir in der zweiten Lesung, die uns von der empörenden Zumutung des Paulus an Philemon erzählt, auf sein anerkanntes Recht zu verzichten, den entlaufenen Sklaven Onesimus hart zu bestrafen, ja ihn sogar als Gleichwertigen wiederaufzunehmen! Nicht nur ist es für uns selber schwierig, unter den Prämissen vor allem sogenannter westlicher Kultur als ChristInnen zu leben und zu handeln, wer es tatsächlich versucht, wird unbequem und schwierig auch für seine Umwelt.

Nachfolge Jesu bedeutet daher, dass es letztendlich nicht Melich ist, sich vor Unterscheidung und Entscheidung zu drücken und Konsequenzen auszuweichen, wie es Tendenz unserer menschlichen Natur wäre. Dass wir aber derart schwerwiegende Entscheidungen und Konsequenzen nicht blind, in einem Anflug von ekstatischer Begeisterung oder undurchdacht treffen dürfen, erläutert Jesus in zwei Bildern. Sowohl der Turmbauer als auch der König müssen sich zunächst überlegen, welche Folgen ihre Handlungsweise hat und ob sie in der Lage sein werden, diese Folgen zu tragen. Diese Gleichnisse wollen nicht von der Nachfolge Jesu abhalten, sondern nochmals ihren Ernst unterstreichen und vor Enttäuschungen bewahren. Im Bewusstsein der möglichen Konsequenzen unseres Handelns gilt es somit, echte Lebensentscheidungen aus einer betenden, reflektierenden, unterscheidenden und indifferenten Lebenshaltung heraus zu treffen. Eine solche Haltung ist aber nur möglich, wenn wir bereit sind, Abstand zu nehmen von allem, was uns behindern und fesseln kann – Macht, Geld, Karriere, unfrei machende Beziehungen… Nichts von alledem bestimmt unseren eigentlichen Wert. Gott selber ist es, der unserem Leben Richtung gibt und Wert verleiht.